Moje vzpomínka na Pepíka Boháčka

Příhoda Gusty Vrbackého z jeho leteckých začátků.

Bylo to 9. srpna 1952. Platil ještě přídělový systém na potraviny a hodinky byly prodávány na poukaz vystavený radnicí. Přednost měli železničáři, hasiči a vojáci, tudíž na učně a školáky nezbylo. Létali jsme tedy bez hodinek.

V srpnu 1952 přišel Pepík na letiště se zprávou, že Franta a Vašek Novákovi na elementárním soustředění plachtařů v Moravské Třebové mají mimořádné poukazy na příděly potravin a že je tam moc dobrého jídla. My jsme jako kluci ve stáří 18 - 19 let byli pořád při chuti a mohli jsme obědvat ve čtyřhodinových intervalech dvacet čtyři hodin denně.

Šli jsme na vedení aeroklubu s žádostí o svolení k výjezdu s jedním Šohajem do Moravské Třebové na týdenní létání v dovolené. Pravá příčina byla ale vidina velkého množství jídla. Po asi třídenním vyjednávání jsme dostali souhlas s tím, že Bedfordem vezmeme ještě dvousetlitrový sud benzínu do navijáku – byl totiž též na poukazy. Jako řidič byl vyslán Vilém Švec.

Po příjezdu do Moravské Třebové jsme se cpali vdolky a povidlím a za ušima se nám dělaly boule. Mezitím jsme stříleli potkany, kteří nám běhali před očima. Další den přijel Mirek Moučka a létali jsme v okolí Moravské Třebové v termice a užívali dobrého jídla. Třetí den ráno bylo jasno, tak jsme se smluvili, vypůjčili od místních Šohaje a rozhodli jsme se pro přelet po větru na Slovensko. Po startu z navijáku jsme o sobě přestali vědět. Rádia nebyla, letové rozkazy a omezení dispečerů přišly až později po vzniku Svazarmu v roce 1953.

Letěl jsem zvolna na Žilinu. První krize byla v Ružomberoku, kde mě to vzalo ze země. Pokračoval jsem dál a po chybě přistál u Liptovského Hrádku u salaše. Po třech dnech jednání, kdy pro mě nikdo nechtěl přijet, že prý jsem moc daleko, mě bez poškození převezli vojáci z Popradu ze Školy leteckých mechaniků na Praga RN bez tranďáku mezi snopy slámy.

Ráno v Popradu pršelo. Pro počasí jsem čekal další tři dny na převlek. Pak přilétl Brücker 381. Nebyl benzín, tak jsme ho do kbelíku vypouštěli z mašin stojících v hangáru. Konečně start domů! Po příletu na Moravu mě upoutalo, že letíme severně od kurzu na Brno. Usoudil jsem, že asi letíme zpět do Moravské Třebové. Po dvou hodinách letu vlečná klesá až k zemi, nalétáváme na nádraží a s údivem  čtu: Zábřeh na Moravě. Vlekař s dolnokřídlou mašinou to nepřečetl, tak jsme šli do druhého průletu. Konečně přichází plný plyn, stoupání a let na jih směrem k Brnu. Letíme až nad Hády a zatáčkou vpravo přímo na kurz Medlánky.

V Medlánkách se vypínám, dělám nálet a přistávám na rolovačku. Proti mě přichází náčelník letiště aeroklubu Václav Bojml se dvěma pány z Odboru civilního letectví Ministerstva dopravy (což jsem nevěděl) a říká: "Co to bylo maníku?" Moje odpověď: "Nálet." "Máš měsíc zákaz létání za letovou nekázeň." Odpovídám: "Třeba dva." A jeho odpověď zní: "Tak tedy dva." Takže to skončilo zákazem létání na dva měsíce.

Protože jsem byl nezvěstný již devět dnů, moje máma zašla na policejní stanici Malátova v  Králově Poli, aby zjistila, co se se mnou stalo. Asi jsem se prý zabil v letadle a nikdo jí to nechce přijít oznámit. Tak proběhlo šetření mezi policií a vedením aeroklubu a vše bylo uvedeno na pravou míru.

Pepík byl ten den úspěšnější a přelétl až do Miscolce v Maďarsku, kde navázal dlouholeté přátelství s maďarskými plachtaři a vrátil se později než já. Aby toho nebylo málo, Moučka po našich startech odstartoval v Moravské Třebové z navijáku, přetrhl lano a hodil ho na vedení vysokého napětí, které vyhořelo. Jelikož však odletěl na východ, nebyl dopaden. STB to šetřila jako sabotážní akci imperialistických spiklenců proti socialistickému zřízení a vedení aeroklubu muselo celou věc zdůvodnit a uvést do pořádku.

Tohle je tedy jedna ze vzpomínek na Pepíka, který to všechno spískal.

Gustav Vrbacký