Vilém Švec - Epitaf

Sešli jsme se v aeroklubu Brno Medlánky v roce 1951. Jako učni v oboru strojní zámečník, dostali jsme za úkol od Igora Gruse a Miloše Plevy udělat držák na zpětný couváček světla automobilu Hupmobile získaný po řediteli banky jako transportní vůz převozu větroňů. Ve druhé fázi jsme našli v bednách díly motocyklu Harley Davidson, společně jsme za půl roku sehnali písty motoru, motocykl poskládali a při prvním výjezdu z autodílny Vilda skončil v okénku sklepa pod kuchyní, naštěstí jen s odřeninami. To já jsem chtěl vyjet velké galeje, ale skončil jsem ve třetině svahu pro málo benzínu v nádrži.

Pak už jsme spolu kamarádili po celý život, vybral jsem si ho jako pomocníka na mezinárodní mistrovství v plachtění v Maďarsku, společně jsme přešli na statiku letadel k prof. Špundovi na VTA Brno, po vojně do montáže Královopolské strojírny a stále pracovali spolu jako zámečníci v jedné partě na přípravách televizního vysílače Kojál a Krašov. Pak při létání přišlo studium strojnické průmyslovky a další léta ve strojírenství, byli jsme opět spolu v jedné kanceláři – já, strojní referent a Vilda jako kontrolor OŘJ. Vilda si oblíbil Jiřinku, já Evu a život šel dál.

Na výzvu Františka Nováka jsme byli pozvaní na letiště Slatina s nabídkou jeden na motorový výcvik a druhý na vrtulníky. Vilda odmítal vrtulníky, já jsem ustoupil a šel létat Mi-1 a HC-104. Absolvovali jsme výcvik a pilotní zkoušky, ale další výcvik na motorové létání mi krajská rada zamítla, že nejsem dost perspektivní. Vilda jako řemeslník byl pečlivý a na Slatině se projevoval, což při odchodu Formánka do důchodu jej postavilo do funkce krajského plachtařského inspektora, což vykonával až do důchodového věku.

V létání měl vždy při sobě anděla strážného, což dosvědčuje řada humorných příběhů, vždy s dobrým koncem. Byl skromný v jídle a životě, miloval cigaretu, což jsem mu několikrát nevybíravě vytýkal, zejména po operacích plic a srdce v bohunické nemocnici.

Před pár týdny jsem jej z auta zahlédl na chodníku u autobusové zastávky v Řečkovicích. Zastavil jsem a zatroubil, otevřel okno a zavolal “Ahoj, Vildo!”. Vtom za mnou stála dvě auta, tak jsem zamával a odjel. A to je poslední vzpomínka na Vildu, se kterým jsme šli vedle sebe od mládí po celý život takřka 68 roků.